Sedm nocí

19. dubna 2018 v 18:33 | Ten iracionální |  Téma týdne
Noc první

Podruhé, co jsem tu noc zavřel oči, prošel mnou zvláštní pocit. Něco bylo jiné, neobvyklé a zároveň se vše zdálo být tak reálné oproti všem předešlým nocím. Rázem mi to došlo, zrovna před nedávnem mi můj kamarád vyprávěl, že něco podobného zažil. Jednalo se o.. Jak se tomu říká? Ach ano, takzvané lucidní snění, kdy máte částečnou až úplnou kontrolu nad svými sny. Můžete v nich dělat vše co se vám zlíbí, zaletět si do Říma na kávu se svou vysněnou přítelkyní, mít peněz, že by banky záviděly nebo jen odpočívat na překrásné pláži někde v Karibiku.




Mou první věcí, kterou jsem si vysnil, bylo luxusní sportovní auto. Ano, mohl jsem se stát nejpopulárnějším můžem na světě pohým lusknutím prstů, ale proč si tohle celé nevychutnat po drobečcích. Během chvíle jsem se řítil po silnici plnou rychlostí ve svém neskutečně pohodlném sporťáku. Pak jsem si řekl, že bych mohl vylepšit svůj sociální status, který momentálně nebyl barevný ani pokud jsem se podíval skrz růžové brýle. Rozhodl jsem se, že se stanu úspěšným hokejovým hráčem. Bylo to zábavné... opravdu. Každý moment byl tak vzázný, ale především podle mých představ... Tohle byl teď můj svět.

Netuším jak dlouho jsem spal. Probudil jsem se necelé dvě hodiny po zazvonění budíku. ,,Kurva, ten zas bude nadávat." zamumlal jsem si poznámku směrem ke svému šéfovi. Neměl jsem však na výběr a po chvíli vrávorajícího sezení na okraji postele, jsem vstal a namířil svou prakticky neovladatelnou chůzi přímo do sprchy. Když jsem, skoro plný energie, vyběhl z domu, stálo na naší příjezdové cestě krásně černé sportovní auto. Vážně, takové auto jako v mém snu, nešlo si ho ihned nevybavit. ,,Kde... kde to ta pipina bere?" Zřejmě, patřilo sousedce, která ráda trávila čas se staršími, zaopatřenými muži. Neměl jsem však čas se tím hlouběji zaobírat, a tak jsem popadl kolo a vyrazil konečně do práce.

Do práce jsem dorazil o nějaké tři hodiny později. Opět nastal ten známý nudný den, v té své nudné práci, s nudnými lidmi .. prostě v celkově nudném světě. Kupodivu na mou adresu nikdo nezanechal ani jednu narážku. Tohle bylo opravdu zvláštní, jelikož jsem tu neměl moc přátel, respektive žádné. Každý se pouze snažil využít mého zaškobrtnutí a selhání k pronesení nějaké vtipné až ponižující hlášky.

,,Konečně se něco děje!" zašeptal jsem a směřoval pohled k čistě bílým papírům, které jsem zrovna držel v ruce. Tichou místností proustoupily hlasy. Jeden z mých kolegů právě pustil televizi. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak pozdě jsem přišel. Začínala obědová pauza.

,,Je to neskutečné, ještě nedávno ho nikdo neznal a teď se o něj pere celý hokejový svět. Řeč je o Michaelu Whittonovi." Na obrazovce se v pravém horním rohu vykreslila moje fotka.

,,Co to je zase do prdele za debilní vtip?" doslova zuřivým výkřikem jsem prorazil to údivem propletené ticho. Následně se ozval další hlas, dívčí hlas, který patřil Mellanie. ,,Vtip? Leda tak od tebe, ani nevíme, že hraješ hokej. Vlastně o tobě nevíme nic. Probíhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, jak dokáže být člověk nenápadný." Popravdě ani nevím proč, ale Mellanie byla jediná osoba, která tady po mně nikdy nešlapala. I přes malé pochybnosti jsem se jí snažil věřit, protože mi to celé do sebe, jako poslední kousek puzzlů, začalo zapadat. ,,To auto, teď tohle, o tomhle jsem přece snil." probíhala mi neutišitelná myšlenka hlavou. Není jediného člověka na tomhle světě. který by dokázal popsat jak jsem se právě cítil. Pokud opomeneme všechny zvláštnosti, vyškrtneme z vysvětlení všechna slova jako "nesmysl", může se to dít? Sledování všech těch udivených obličejů, střílejícíh pohled skrz ticho přecházející v potlesk a v spoustu pochvalných pokřiků, bylo více než úžasné.

Věděl jsem, že je velmi malá naděje zažít stejnou noc jako včera, ale i přesto jsem měl touhu to zkusit, co kdyby... Co kdyby.



Noc druhá

Teprve se chýlilo k podvečeru, když jsem zavřel víčka. Dlouho mi trvalo, přes všechnu tu euforii a nadšení, než jsem zabral. Nečekaně, ale přece vše začalo probíhat podobně jako o včerejší noci. Po uvědomění si, že každý moment dokáži ovlivnit jen já, jsem opět začínal vytvářet svůj svět. Snažil jsem se tentokrát o terénní auto s barvenými okny, kostkami zavěšenými na zpětném zrcátku a SPZkou která by kopírovala mé jméno, jméno Whitton... Michael Whitton. Vše nemohlo zůstat jen u prakticky nepotřebných věcí, poněvadž jsem chtěl cítit její dotyky, polibky... především její lásku...lásku, která trvá už nějakou dobu... chtěl jsem Mellanie. Poslední věc, byla už spíš takové potvrzení, že realita někdy nemá hranice. Šlo o kus papíru na mém nočním stolku, na kterém mělo stát "Fungovalo to, opravdu se to děje!"


Po probuzení jsem doufal, že na svém stolku najdu kus papíru, o kterém jsem snil. Pomalu jsem otevíral oči, ale k mému zklamání se na stolku povaloval pouze dopis od matky. "

"Včera jsem přišla pozdě v noci, OPRAVDU nevím, co SE to se mnou v poslední době stalo, ale dnes si TO zařídím. Odejdu dřív z práce a všichni vyrazíme někam do restaurace, ať se DĚJE, co se děje, souhlasíš? Měj hezký den a ... Mám tě moc ráda!""

Divné, proč by náhodně zvýrazňovala slova? Ale asi jen pospíchala... pospíchala to bude ono. Ještě jednou jsem se rozhlédl, jestli náhodou neobjevím papír ze snu, ale bohužel nic.

Začal jsem tedy den jako každý jiný, nejdříve sprcha, čištění zubů, snídaně a nakonec cesta do práce. Prakticky jsem zapomněl na minulou noc. Celé jsem to bral jako jeden velký sen ve snu. Když jsem však vyšel z domu, nestál na příjezdové cestě pouze černý luxusní sporťák, ale také obrovské terénní auto. Každý sval v mém tělě ztuhl. Křečovitými pohyby jsem se dostal až k autu a sáhl po dveřích, které byly zamčené, v kapse jsem se skrz všechny ty posmrkané kapesníky prohrabal až ke klíčům, ano... Opravdu jsem měl klíče od obou aut u sebe v kapse. Najednou jsem to byl zase já a všechny ty pocity, které jsem objevoval včera v práci se dnes vrátily a to v mnohem větší síle. Vzpomněl jsem si na jendu nepodstatnou věc a rozeběhl se k zadní části vozu na jehož značce bylo, hned pod nějakým malým nápisem, tučným černým písmem napsáno MICHAEL WHITTON. Nemohl jsem tomu uvěřit, už vážně ne, bylo to tak nereálné. Hlavu jsem měl skoro až nalepenou na té značce, ten malý nápis zněl.. Mell and... Sedl jsem do auta a s takovou rychlostí, že by světlo mohlo být leda tak mým mladším bráchou, vyjel do práce.

Když jsem usedl za svůj pracovní stůl, všichni na mě zírali jako na kapra v oceánu. Každý ten pohled byl tak čitelný. "Co tu dělá, když je to taková hokejová hvězda, proč tu marní čas?" říkal jeden pohled za druhým. Někdo mě však z tohoto rádoby čtení myšlenek vyrušil a zakryl mi oči. ,,Kdo je to?" řekl jemný mladý hlas. Věděl jsem, kdo to je... miloval jsem ten zvuk. Přesto jsem dál tiše svíral své rty. Otočil jsem se a než jsem cokoliv mohl říct, Mellanie mě popadla za ruku a políbila. ,,Krásného půl roku přeji, moc Tě miluji." Do ruky mi vložila černou růži,ve skleněné krabičce. Byla to krásná růže, která měla pět okvětních lístků... jeden větší než druhý. Jednoduše se nad ní nešlo nerozplynout, ať už jste měl jakoukoliv osobnost. ,,Uvidíme se později, teď musím zase pracovat." pronesla pár centimetrů od mých úst. Věděl jsem, že musím víc snít, jelikož taková příležitost se už nemusí naskytnout. Vzpomněl jsem si, že papír který jsem si vysnil se neobjevil, což mě utvrdilo v tom, že ne každý detail se musí splnit, ale to nevadí... ,,Vyždímu z toho co nejvíce." řekl jsem polohlasně a začal se na celé okolí usmívat.

Dny, které byly tak odlišné... jiné světy, plynuly dál a těšil už jen na jedno, a to až ulehnu do peřin a budu moci opět snít.



Noc třetí

Ihned po příchodu domů jsem odhodil své věci na botník a zamířil rovnou do postele. Tentokrát to bylo jiné, zvláštní až místy... nepříjemné. Cítil jsem se jako by mě něco nebo někdo sledovalo. Výhýbal jsem se tomuto pocitu a ve snaze konečně usnout, upadal ke ke spánku.

,,Chtělo by to něco, co všichni uvidí, ať budu kdekoliv." Zlaté řetízky, diamantové naušnice, náramky pro Mell a rostoucí popularita pro mě. Ve snu jsem si také všímal černé růže... které padal okvětní plátek.

V ten moment jsem se probudil a zrakem pročesal místo, kam jsem vystavil růži. Byla stále na svém místě, ale o vnitřní boční stranu krabičky se opíral zvlněný a bez života, ještě fialový, lístek. Začínal jsem to chápat jako znamení toho, že se nic z mého snu už nesplní.

Jen, co jsem dorazil do práce, všichni mě povzbuzovali a vřele zdravili. Mell se chichotala a pomalu se ke mně přibližovala dokud se naše polibky nesetkaly.

Ten den se nedělo nic zajímavého, vlastně taková klasika "z minulého života", teda až na to, že jediné na co jsem myslel, byla postel. Postel a sny, kterými jsem se stával posedlý.



Noc čtvrtá

Blížila se noc, se kterou přicházel i spánek.

Vítr se dral škvírami v okenicích a narážel do skleněné tabule okna nad mou hlavou. Zase... zase jsem nemohl usnout. Ne však z euforie, ale z něčeho, co svíralo mé srdce. Možná až strach, řekl bych. Pořád ten pocit, jako bych byl sledován. Už to bylo nesnesitelné. Minuty začaly plynout, a ráno bylo už za dveřmi. Až teď... po několika hodinách, jsemm dokázal ten stav potlačit. Začal jsem snít o velkém domě, kde jendoho dne vychováme s Mellanie děti, obrovské posteli a bazénu na dvoře o délce alespoň 500 metrů. Těsně před probuzením jsem sledoval okvětní lístek, jako pírko, pomalu umírající až padající do temného koutu místnosti, ve které jsem v tu chvíli ve snu byl.


Probudil jsem se ve stylové masivní posteli, patřící k obrovskému domu, který byl jen můj a pravděpodobně i Mel. Při pohledu z terasy si člověk nemohl nevšimnout bazénu, který tvořil snad celou zahradu. Byla to krásná sobota. Nemohl jsem si vybrat lepší den na takové přání. Já, má životní láska Mell a pohodlí, jehož jsme si patřičně užívali.



Noc pátá

Už jsem si na takovéte snění zvykl. Vlastně docela snadno. Nedokázal jsem si už představit, jaké to je nebýt pánem svého nočního vnitřního života.

Tenhle sen to změnil. Nedokázal jsem nic, jen přihlížet událostem, které se kolem mě děly. Stručně: má matka byla zabita neznámým pachatelem, otec se utopil, když najel autem z neznámých důvodů do rybníka a má auta mi byla ukradena.

Minulé sny mají něco společného, přesněji padající okvětní lístek růže, kteoru mi darovala Mell.

Po probuzení jsem si, jako poslední dvě rána, všiml okvětních lístku ležících na dně skleněné krabičky. Také jsem si po dlouhé době vzpomněl na papír, o kterém jsem snil tu druhou osudnou noc, a který se také neobjevil. ,,Ne všechno se děje, že?!" vystřelil jsem ještě v polospánku větu, jako bych šlápl do vosího hnízda.

Vyšel jsem z domu a tělo mi probodlo prázdné místo, které tam po mých dvou autech zůstalo... Nikde nic... Jen střepy ze skla. Z vedlejšího dvora jsem zaslechl křik, můj dům byl hned vedle mého rodného domova, logicky jsem běžel, abych zjistil co se děje. Má matka seděla na okraji bazénu a v klíně jí, úplně bez života, ležel otec s roztaženýma rukama. Nutil jsem ji ať otce položí, a nedotýká se ho, alespoň do příjezdu polici, nakonec jsem ji zavedl jsem dovnitř a zavolal 911.

"Tohle se přece nemůže dít, ne někomu s mocí jakou mam já! Dnes v noci to napravím!" Praštil jsem rukou do stolu a šel za matkou, která mě potřebovala.



Noc šestá

"Matka je pořád naživu, ne každý detail se plní, díky bohu." Zavřel jsem tedy oči pro jeden cíl: napravit vše co se dnes stalo.

Tohle nebylo to, proč tu jsem. Neměl jsem absolutně žádnou kontrolu nad svým snem... lucidní snění byo už jen pouhá minulost. Stál jsem pouze uprostřed temné místnosti, bez pohybu, řekl bych náš bývalý obývák, alespoň podle fotek visících nad chladně působícím krbem. Z fotografií začal mizet můj obličej, nábytek se rozpadl v prach. Najednou celý, už úplně prázdný dům vzplanul. Plameny pohltily každý kout, každou stopu po mém životě... Nezbylo mi už nic. Lidé zapomínali, že jsem existoval,z minuty na minutu bylo vše pryč. Svět byl tak prázdný, jediné co zaostřoval můj zrak byla růže, položená na zemi... Už pouze s jedním visícím okvětním lístkem.


Další ráno jsem popadl růži s pouhým jedním okvětním lístkem a běžel do práce. Nikdo ani nezaznamenal, že jsem se tu objevil, nikdo mě nepoznal, nikdo mě nezná. Ano... Jako bych neexistoval.

Musel jsem jít domů, tohle nevypadá dobře. Když jsem se vracel jediné, co jsem vnímal a viděl byly naše oba domy vyčuhující z monstrózních plamenů. Snažil jsem se najít svou matku, až později jsem si všiml, jak sanitáři zavírají pytel na mrtvoly. ,,Chudák žena!" začal promlouvat policista ke svému kolegovi. ,,Byla střelena dvěma střelami přímo do hlavy na což nejšpíše ten samý neznámý pachatel zapálil dům, který obývala společně se svým mužem, kterého kolegové našli mrtvého v bazénu." připojil se druhý, nejspíš jeho podřízený. Do očí se mi začaly hrnout krůpěje slz. Věděl jsem, co se mi zdálo, jakýé byly všechny ty sny, stejně tak to, že s tím v tu chvíli nešlo nic dělat. ,Měla nějaké děti?" ,,Ne, jen ona a její muž. Ještě, že tak. Neskutečně by teď trpěly."

Zadním vchodem, zatím ještě nestřeženým, jsem vtrhl do domu a následně seběhl schody do sklepa. Bylo to jediné nehřejivé místo. Postavil jsem svou růži vedle sebe a zavřel oči. Už nebyla jiná možnost, nebude už jiná šance to zkusit... zachránit.



Noc sedmá


Právě teď je to sedmá noc od momentu, kdy se mi začal měnit život.
Právě teď se snažím zachránit přede noční můrou, která se dostala na povrch reálného světa.

Právě teď stojím v tunelu, na jehož konci nevidím světlo, pouze růži, která je teď už černá jako úlomek uhlí. Snažím se v sobě sebrat všechnu sílu i z těch nejhlubších zákoutí mého nitra, a křičet. ,,Vrať mi můj život, prosím, prosím... ze srdce prosím" . Jediné co se mi však vrací jako ozvěna je smích a dvě slova "Sobecký kluk". Světlo se roztříští o růži a já sleduji jak padá poslední okvětní lístek. Rázem mi něco proniká do krku a stahuje mi hrdlo.

,,Fuj tyvole." s těžkým dechem mluvím ke stropu, když otevřu oči, navícto sucho v krku dodává na mém hlase náznak bolesti. Růže měla stále jeden lístek. ,,Konečně, ne všechno se plní, co?" pronáším až s ůlevou.

S úsměvem vzpomínám na všechy ty začátky, kdy jsem se cítil tak jedinečný. Úsměv se mi mění v mrazivě kamenný pohled. Ze zadní kapsy vytahuji vzkaz od maminky, který jsem si schoval do kalhot už před několika dny. ,,Prosím to ne..." zoufalý tón svazuje mé hlasivky. Rozevřu papírek a ty slova mi prohlédla do tvare "Opravdu se to děje."

Srdce se dere z hrudníku a já cítím neuvěřitelnou bolest v hrdle... Nemohu se nadechnout....

Se zastaveným dechem pomalu zvedám zrak na růži....


Poslední lístek padá



.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 20. dubna 2018 v 21:27 | Reagovat

bože... jestli teď díky Tobě nebudu spát... hodně silné....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama