Říjen 2016

Telefonát

31. října 2016 v 11:08 | Inkognito |  Místnost č. 0
Mohlo být kolem druhé ráno, a já jsem se právě chystal domů do postele. Byla mrazivá noc. Nemám rád zimu, ale není nad to si lehnout a přikrýt se peřinou až po krk. Jak já se nemohl dočkat.

Představa nepředstavitelného

29. října 2016 v 0:09 | Inkognito |  Téma týdne
Řekněme si upřímně, kolik z nás se alespoň jedenkrát nesetkalo s myšlenkou, že vše kolem nás je pouze výplodem naší fantazie. Samozřejmě nemyslím tím tu, při které jsou naší dennodenní součástí outfitu růžové brýle. Myslím fantazii, která se tvoří někde hluboko v nás, kdo ví kde a jak hluboko! Fantazii, která sama sebou nepředstavuje jen to dobré.

Ricardo López - Až za hrob

27. října 2016 v 23:12 | Inkognito |  Ti druzí
14. leden roku 1965, Uruguay - na svět přichází malý Ricardo, Ricardo López. Nikdo však ještě netuší, že jednoho dne ho bude znát skoro celý svět... Celý svět bude znát jeho tvář.
Jeho jméno proslulo rokem 1996, kdy 12. září poslal do rezidence insladské zpěvačky Björk balíček, "bombu" s kyselinou sírovou... Tedy takhle, to je dle mého ten o hlavu menší důvod... Ale pusťme se do tohoto příběhu od pár let zpět.




Nadpřirozeno - Iluze nebo fakt?!

23. října 2016 v 0:28 | Inkognito |  Místnost č. 0
Kdo by to neznal, zamčené dveře, vy si jen tak klidně sedíte a sledujete stažený film, vedle vás leží pes a vy nečekanně pociťujete, že samota může být i fajn. Občas je příjemné vypnout, třeba i od těch nejbližších.

Najednou pocítíte jak vám váš mazlík dýchá na ruku a cítíte ten hřejivý dech, jak přistupuje a odstupuje... výdech, nádech. Olízne vám ruku a vy nijak nereagujete, jen víte, že tam je... Zvednete se, jdete do koupelny opláchnout si obličej, protože ta únava vás málem položila. Jen zde něco nehraje, na zrcadle je napsáno: ,,I lidé umějí lízat".....

Pochopitelně první článek

18. října 2016 v 21:33 | Inkognito |  Deník
Ať už jste na tento článek/blog narazili náhodou nebo ne, vítám vás.

Na co si to hraji, jednoznačně jste sem zavítali náhodou a i za to jsem rád. No co?! Vždyť tohle je první článek napsaný takříkajíc z fleku.

Ve skutečnosti nevím, proč tento blog vznikl. Jedním z možných důvodů je potřeba se vyzpovídat, psát, psát až do praskajících puchýřů na šesti prstech kterými datlím do klávesnice. Možná je i na vině nějaké vnitřní nenaplnění. Vlastně kdo ví.



Jsem jiný... jiný a zároveň tak tuctový.
Občas mám den, kdy si v hlavě promítám myšlenku o tom, kdo ví jak nejsem výjimečný. Druhý den je vše naopak, a já nedokážu položit svojí obyčejnost na záda a prošlápnout jí "držku".

M. Gándhí jednoho dne, zřejmě slunečného, řekl: ,,Budoucnost závisí na tom, co uděláme v současnosti."

Ono zase je na místě se zeptat, co dělat v té současnosti aby budoucnosti byla "exclusif"?. Jednoduše... Dělej, co tě baví. Mě baví psát, sdělovat myšlenky formou obrazů spojených písmen. Jistě radost z každé usmolené věty a kvalita těchto rádoby výpoldů jsou dvě odlišné věci, ale to nic nemění na euforii, kterou to s sebou nese. A až dnes, opravdu až dnes jsem se rozhodl dát to jak světu, přítelkyni.... pšššt... tak sobě najevo.


To je prozatím vše, je hodně hodin a dnešní brzké vstávání si vybírá svou daň a už, už za rohem začínám slyšet tu "líbeznou" melodii zítřejšího budíku. No což, pro ty pověstné koláče se musí zkrátka něco udělat.

Dobrou noc a díky za vámi věnovanou minutku ;)