Hororový telegram 3/ - Pohled do tmy

15. února 2017 v 12:00 | Inkognito |  Telegraf
"02:55" zářilo z chlapcova digitálního budíku, čas který se prořezával do tmy. Byla hluboká noc a chlapec se už dávno toulal ve snech nebo tedy by se toulal, kdyby ho neprobudilo dunění připomínající pomalé a těžké kroky. Oči měl po probuzení jakoby cizí, nedokázal ovládat víčka, která se stále jako rolety stahovala dolu. Několik vteřin se snažil dlaněmi mnout oči aby mohl vidět co se děje.
 

Hororový telegram/2 - Mateřství

3. února 2017 v 23:34 | Inkognito |  Telegraf
Stejně jako každé ráno jsem kolébala svou malou dceru a česala její jemné pramínky vlasů. Podívala jsem se na čerstvě povlečenou postel, na které ležely dvoje krásné šaty. Přemýšlela jsem, jestli jí navléci do světle šedých, zvýrazňující její blankytné oči nebo do růžových, ve kterých je jednoduše rozkošná. Jen si představte novorozeně s chmířím jemným jako pohlazení v naducaných šatech. Milé, že?! Tahle hra s šaty mi připomíná dobu, když jsem ještě byla malá holka a hrála si s panenkami, utíkala do svého světa a fantazírovala o dni, kdy se stanu matkou s velkým M.

Svou pozornost přesunu na odraz v zrcadle, pousměji se na nás... ,,Jak já to mám snadné!" Všichni mi vždycky říkali, jak těžké mateřství ve skutečnosti je: soustavný pláč, který by nenechal spát ani hluchého, jejich nesnesitelně vtíravé potřeby a tak různě. Nedokážu si představit, pokud mám být upřímná ani nechci, život těchto mateřstvím zdrcených matek.
Snažím se v tom vidět jen to krásné, což se mi náramně daří. Možná to bude tím, že jsem rodila doma... sama.

Mám štěstí, že mám tak neskutečně hodnou dceru, ačkoli se mnou nebude mnoho jiných matek souhlasit... Nechává mě obléci jí šaty bez jakéhokoliv odporu, spí a jí až když chci já. Nemusím se starat o záchvaty vzteku a celý den kolegům líčit strasti role matky.

Většina matek nejspíše nikdy nepochopí, jaké požehnání to je, když se dítě narodí a nedýchá...

Hororový telegram/1 - Bouřky

28. ledna 2017 v 22:01 | Inkognito |  Telegraf
Jsem obyčejný kluk, co miluje bouřky. Neznám nic lepšího než chvílemi překvapující dunění, které vibruje celou mou ložnicí. Mou oblíbenou částí je strhující moment v němž se srdce, připravené uhodit, zastaví.. Právě ten okamžik před hlubokým, třištivým tónem hromu.
Až po krk přikrytý peřinou, se zrakem upřeným do temného prostoru mé ložnice čekám na bleskovou show... Jen si to představte... ,,Teď to bude rána!" Přímo pod okny, rána před kterou se na zlomek vteřiny rozsvítí celá místnost. ,,Jako hvězda vhozená do dřevěné truhly" proběhne mi hlavou. Většinou si připadám jako ve hře! S každým zábleskem světla se mžikem oka snažím najít svou černou kočku, která se mnou rozhodně stejné nadšení nesdílí. Dnes je to jiné... ležíce na polštáři mi přede do ucha, jak zvláštní pocit.
Blesk... Jako by se dveře skříně s úderem hromu pootevřely... Srdce se mi rozzvonilo jako zvon na kostelní věži. Blesk... Dveře se rozrazily... V křečovitě upřeném pohledu se rýsuje tvar člověka.... vážně... člověka deroucího se z mé skříně...
Rázem je klid, jen mé srdce se snaží prorazit ven skrz můj hrudní koš, vyskočím z postele abych rozsvítil... Nikde nikdo.

Nenávidím bouřky, opravdu ne!
 


doProkrastinováno

23. ledna 2017 v 0:49 | Inkognito |  Deník
Zdravím,

konečně jsem s tou sirénou, pějící v mé hlavě, jménem prokrastinace zametl Smějící se.


První dárek vánoční

26. listopadu 2016 v 23:19 | Iracionálně Inkognito |  Deník
V tomto jsem možná jiný než ostatní muži, přesto se vám chci svěřit...



...Naplnění

10. listopadu 2016 v 22:07 | Inkognito |  Deník
Častokrát při pročítání blogů narážím na pocity nevědomosti, neuvědomění se proč vlastně paprsky denního světla propouštíme do temného stínu v jehož hloubi se skrývá jakýsi blog... Výjimkou se nestává ani fráze ,,Návštěvnost mě nezajímá, občas se potřebuji jen vypsat."

Samozřejmě netvrdím, že se jedná o drtivou většinu. Jen se mi stává, že právě na tyto typy blogerů narazím. A proč zmiňuji zrovna tuto skupinu?! Odpověď je jasná: Spadám do ní i já


Vidím, slyším tajemství

7. listopadu 2016 v 16:24 | Inkognito |  Místnost č. 0
Po smrti otce jsem zdědil dům, samozřejmě svůj byt jsem prodal abych si mohl alespoň částečně zařídit ten starý a na první pohled zatuchlý barák. Přeci jenom to byla jedna z nejkrásnějších věcí, co mi po otci zůstala.... do teď.

Nápisy na zdech

6. listopadu 2016 v 16:16 | Inkognito |  Místnost č. 0
Na první pohled to byl obyčejný neobydlený, velmi starý dům. V nejbližším okolí domu nebyl ani sebemenší náznak života. Děti z okolí o něm raději ani nechtěly slyšet... věřili, že v něm straší. Dokonce i mezi staršími se vedli věrohodné historky, které připomínaly strašidelné příběhy na dobrou noc. Praskliny, cihlové zdi starého dvoupatrového domu, tvořily místy jakýsi obrazec, mapu. Okna byla doslova vymlácená a střepy z nich rozsázené uvnitř domu.

Kam dál